Osobní zkušenost s výcvikem v rodinných konstelacích a pohybech duše -Sananda

Pamatuji si, když jsem se před deseti lety rozhodovala, jestli se vstoupím do výcviku v konstelacích, jeden muž mi řekl: „Ať už pak budeš konstelace vést anebo ne, tak tento výcvik tě určitě změní.“ A tak se také stalo. Byl to můj první ucelený výcvik na cestě sebepoznání a proto to bylo, jako bych vstoupila do jiné dimenze, do jiného světa. Světa kouzel, hlubokých prožitků, tajemství a krásy.

Vím, že pro každého je tato cesta jedinečná. Pro mne přišlo pochopení toho, že jsme všichni propojeni a že nás naše rodina ovlivňuje daleko více, než si často uvědomujeme- uvidět, prožít, přijmout a odevzdat tato dobrovolná pouta lásky byl pro mne procesem vedoucím k vnitřní svobodě. Krásné na tom je, že ať už máme problémy vycházející z rodinného systému jakékoli - kvůli tomu, že naši předci udělali, či neudělali cokoli - tak jsme to na sebe vzali dobrovolně z lásky. Pokud jsme to na sebe vzali dobrovolně, tak to také můžeme vrátit zpět, tam kam to patří. To však může být výzvou, protože tím můžeme ztratit na důležitosti a přebíráme tak odpovědnost za svůj vlastní život. V této chvíli mé cesty jsem si uvědomila, že svoboda jde na určité úrovni ruku v ruce se samotou. Zůstávám já a můj život. Nebylo pro mne lehké se vzdát silného pocitu propojení, který mi dělal dobře, tím, že vrátím pocity, které jsem nesla za své předky. Díky tomuto procesu avšak mohu cítit své předky více a více za sebou jako přítomnost, která je vyživující a podpůrná a nejsou přítomni přede mnou či ve mně, v mých pocitech, způsobech chování a žití. Zde se pro mne také otevřela otázka důstojnosti. Když vrátím obtížné pocity člověku, kterému patří a on se postará o to, co do jeho života patří, tak získá důstojnost.

Během výcviku jedním z nejsilnějších poznání pro mne bylo setkat se s těžkými osudy lidí, s nemocemi, se smrtí, s křivdami a s násilím, které existuje. Vnímám tu dva proudy uvědomění. Prvním je opouštění idealizace světa, naivity, která je v určité chvíli spojená s popíráním skutečnosti. Uvidět svět, můj život, mé partnery, sebe – to vše, takové jaké to je a ne takové jaké to chci mít. Na druhou stranu dovolit si žít šťastněji než žili lidé v mé rodině. S tímto si vybavuji jednu moji konstelaci. Byla to poslední konstelace skupiny a na konci konstelace úplně všichni účastníci buď leželi na zemi -ti, co představovali mrtvé lidi z mé rodiny - anebo seděli – ti, co přežili, ale nedokázali to ustát - a já jediná stála. Bhagat na to tenkrát řekl: „Je umění být ochoten vidět smrt, přijímat ji a při tom chtít žít.“

Díky konstelacím jsem také uviděla, jak moc naše západní společnost démonizuje smrt a jak moc nás nutí do obrazu věčného mládí a zdraví. Smrt je dokonalým kontrastem, který dodává hloubku na prožívání života, potěšení a krásy. Setkání se smrtí mne naplňuje pokorou, údivem, úctou a uvědoměním, že jsem jen kapkou v moři života, nad kterým se klene nebe smrti.

V konstelacích jsem také prožívala hluboké krásné pocity lásky, partnerství, mateřství... Některé jsem ve svém dosavadním životě jen zahlédla a myslela jsem si, že už se v takové síle neobjeví. Avšak postupně přicházejí a dnes – po deseti letech - mohu říct, že některé opravdu žiji a to je krásné a za to jsem hluboce vděčná.