Venku je bílo. Mráz maluje neuvěřitelně krásné obrazy na naše střešní okna, je to taková směsice art deco s moderním kubizmem :). Ty dokonalé tvary jakoby rostlin a ostré hrany kontrastů. V kamnech praská dřevo a sálá krásné teplo. Čas, kdy příroda venku se schovává pod zem, stahuje se do nitra. Dny jsou tak krátké a noci dlouhé plné zářivých hvězd. Toto období může být i pro nás velkou pozvánkou k tomu obrátit svou pozornost do našeho nitra. Naše západní společnost je tak zaměřena na vnější svět. Jak vypadáme, co děláme, co máme. A tak si kolektivně zapomínáme uvědomovat, že v našem nitru je tolik zdrojů, krásy, síly, odvahy, prostoru a klidu. Jsme vychováváni k tomu, abychom získávali vnější ocenění a budovali vnější hodnoty a při tom zapomínáme na základní sebepéči, ocenění sebe sama či na to cítit svou vlastní hodnotu zdravě a čistě.

Bhagat často rád vypráví příběh o Míře, osvícené ženě, která žila kdysi dávno v Indii. Žila na malé vesnici v Indii, kde měla svou malou chatrč. Lidé ji měli rádi. Jednoho dne vesničané viděli, jak se plazí po zemi před svou chatrčí a něco očividně trpělivě hledá. Její chování vzbudilo zvědavost a tak se u ní sešli a ptali se jí:
„Míro, co to tady děláš?“
Ona jim odpověděla: „Ztratila jsem jehlu a tak ji hledám.“
Lidé ji hned začali pomáhat a tak najednou kolem chatrče lozilo po zemi už více a více lidí. Nikdo nemohl nic najít a čas běžel. Někoho najednou napadlo se zeptat:
„Míro, nevíš přesně, kde jsi tu jehlu ztratila?“
Míra hned odpověděla: „Ale ano, přece uvnitř mé chatrče.“
Lidé na ní nechápavě koukali.
„Co se divíte? Vždyť vy to děláte takto celý svůj život.“

V naší západní společnosti je to skutečně často tak, že se snažíme najít něco vně nás, něco, co můžeme najít jedině uvnitř sebe. Tak bych nás chtěla pozvat k tomu, abychom se v tomto období zaměřili více do svého nitra. Věnovat sobě pozornost. Co zrovna teď cítím? Co mi to říká o tom, co je pro mě důležité? Jaké jsou mé potřeby. A z této osobní praktické roviny můžeme jít ještě hlouběji. Zkoumat hlubší vrstvy a prostory v nás, které uvidíme, zaslechneme či ucítíme jedině, když nahlédneme pod povrch hladiny tohoto moře vědomí. Na hladině se toho může tolik dít: myšlenky, obrazy, pocity, zvuky - tolik pohybu a při tom pár metrů pod hladinou je takový klid a ticho. Kde můžeme více a více vnímat toho, který pozoruje. Ten prostor, který obsahuje veškeré možnosti. Aneb jak básník Rumi nadherně vyjádřil:

„Vše ve vesmíru je v tobě. Požádej sám sebe o vše.“

Pokud něčemu věnujeme pozornost, tak do toho vkládáme svou energii. Tuto pravdu věděli již po tisíce let ve starodávných naukách, jako je tantra a jóga. Dnešní moderní neurověda to dokáže krásně zorbazit na přístrojích. Kam věnuji pozornost, tam proudí energie. Toto uvědomění nám ukazuje jasně důležitost převzetí odpovědnosti za sebe sama. Stačí každý den věnovat pět minut pozornost sobě samého s otevřeností a zvědavostí. Pokud chcete můžete se přímo zaměřit na konkrétní část například na své srdce. Pět minut denně věnovat pozornost svému srdci a vaše láska poroste.
Tak jak to doporučuje Osho:
„Během pěti či šesti dní, si každý den zavři oči a věnuj svou pozornost svému srdci. Nic jiného nemusíš dělat. Pět minut denně a zjistíš, že ve tvém těle roste láska. Ty to ucítíš, tví sousedi to ucítí, tvá rodina to bude vnímat. Nemusíš nic nikomu říkat. Jen tišše dál věnuj pozornost svému srdci a uvidíš, že si lidé začnou všímat změny v tobě - že jsi nikdy před tím nebyl takto láskyplný.“

Takže pojďme využít pozvánky zimy a přirozené touhy věnovat více pozornosti svému nitru. Někdy se člověk bojí podívat dovnitř, protože jsou tam pocity, kterým se již roky snaží uniknout. Avšak pocity jsou jako poslíčci, kteří nám chtějí sdělit něco velice důležitého. A pokud je nevyslyšíme, pokud si nepřečteme a neprocítíme jejich vzkaz, tak v nás dál zůstávají. Avšak pokud tyto pocity procítíme a uvědomíme si, že nám řikají něco důležitého, tak mohou odejít, jejich mise byla splněna. A pak můžeme dál kráčet na cestě do svého nitra a objevovat to, co Osho nádherně popisuje takto:
„Pokud začneme věnovat pozornost našemu nitru, okamžitě začne být aktivní. Tato aktivita otevírá pupeny, které byly zavřené, stejně jako ranní slunce probouzí ptáky. A pamatuj na to - možná, že už sis toho všiml, možná ne - že ptáci začínají zpívat hodiny před tím, než slunce vyjde. Východ slunce bude brzy, ale ještě tu není a ptáci už zpívají a pupeny se otevírají. Slunce brzy vyjde, ještě nevyšlo a květy se už začaly otevírat, pupeny se začaly usmívat a ptáci už začali zpívat. Prostě tvá pozornost je otočena dovnitř a tvé nitro začne být aktivováno. Jen tím, že započneš tu cestu do nitra, přijdou jedinečné prožitky.“

Jako hlubina moře i naše nitro skýtá neomezený potenciál možností pro nás, jen si toho všimnout.

A tak nám všem přeji teď v této předvánoční době, najít si alespoň těch pět minut denně na sebe, na své nitro. Kdy jindy s tím začít než nyní v zimě, kdy celá příroda nás v tom podporuje a inspiruje. Spočinutí v nitru sebe sama, spočinutí v zemi, návrat k sobě samému, návrat domů.