Muž a žena stojí od sebe, uhýbají očima, ticho. Děti stojící o samotě povzdálí. Každé samo. Nevypadá to ani jako rodina, spíše náhodní lidé, kteří se ocitli ve stejném prostoru. Nikde žádný pohyb.
A pak se ozve hluboký Bhagatův hlas: „Muži, chceš svou manželku stále jako ženu?“
Muž zvedá hlavu a kouká se na ženu, zaraženě, zkoumavě, jako by ho tato otázka ani nenapadla. „Ano, chci.“ Nesmělé, ale překvapeně jasné.
„A ženo, chceš svého manžela jako muže?“ Bhagatova otázka opět převedla pozornost k ženě, která se neochotně napřímí a bez toho, aniž by se na muže podívala řekne s podtónem vzteku: „Ne.“
„Potom by bylo fér, to svému manželovi říct,“ nabádá Bhagat.
Žena se otočí náhle, odhodlaně na muže a přímo se mu podívá do očí.
„Nechci tě.“
V očích muže je vidět bolest, smutek, ale také úlevu. Konečně je vyřčeno něco, co už tu stejně všichni mnoho let cítili. Je vidět, že to oživuje i děti. Jsou stále smutné, ale zvedají oči a dívají se pozorně.
„Můžete se rozejít jako partneři, ale zůstáváte spolu rodiče až do konce života.“

Kolik odvahy a síly je potřeba k tomu, aby si člověk byl ochoten přiznat, že svého partnera nebo partnerku už dál nechci jako muže nebo jako ženu. Zmatení může být ještě větší pokud toto partnerství bylo mnohaleté a obzvlášť také pokud jsou tam děti. Vždy to bolí, když vztah končí. Začalo to jako přitažlivost, láska a konec vztahu je skutečně životní ztrátou. Avšak pokud člověk není k sobě i k partnerovi upřímný, stejně to všichni v systému cítí. Je to konec snu, naděje. Člověk zažívá zklamání a bolest. Avšak díky jasnosti, kterou pravda přinese, si člověk může začít hledat nového partnera, novou partnerku. Dokud setrvává s daným partnerem, tak nemá svobodu a prostor k hledání něčeho nového. Je to také o důstojnosti a úctě k druhému.

Setrvávat ve vztahu dál bez lásky sice může člověk “chránit” před úplnou samotou, ale vyvolává tolik možných komplikací. Zůstat a neříci tomu ano, vede k neúctě k partnerovi až k pohrdání, tajným aférkám a nejhorší je, když jsou do toho ještě zataženy děti.

Pokud rodiče mají dvě děti - kluka a holku- pak je velmi časté, že si otec udělá ze své dcery svou náhradní malou “manželku” a žena ze svého syna náhradního malého “manžela.” Pro rodiče to “řeší” jejich pocit osamění, ale děti za to platí vysokou cenu. Pro dítě je velmi lichotivé, že je tak důležité pro rodiče druhého pohlaví, ale zároveň takové dítě nemůže být nikdy plnohodnotným partnerem/ partnerkou pro svého rodiče. Je to jen dítě a tak je tam pocit: “A’t dělám, co dělám, nikdy to není dost.” A ještě k tomu, takové dítě už “partnera” má, v podobě jeho rodiče, a tak žádná žena, žádný muž už nemá u něj šanci. Dítě tak obětuje svůj partnerský života za udržení rodiny pohromadě. Naštěstí je z tohoto zamotání jednoduchá cesta:
“To, co je mezi vámi rodiči, to přenechávám vám. Já jsem tady jenom dítě a ty jsi moje matka a ty jsi můj otec.”
Anebo to mohou udělat rodiče: “Naše záležitosti a pocity přenechejte nám. To, co je mezi námi, patří nám. Vy jste tady jen děti a on/a je ten/ta správný/á otec/matka pro vás.”
Takto dítě získává své dětství zpět a rodičům se vrací jejich pocity, výzvy a osudy.

Pokud se člověk nachází v takové situaci, potřebuje samozřejmě podporu, aby našel odvahu říci pravdu. Neboť, jak už súfíjský básník Rumi krásně vyjádřil:
“Chce to odvahu, pokud se chceš stát pravdou”
a ještě také dodává:
“To, co je falešné, trápí srdce, ale pravda přináší radostný tichý klid.”

Rodinné konstelace