Konstelace a vztah mezi mužem a ženou
Sananda
Téma vztahu - partnerství je něco, co se týká asi nás všech. Jdeme životem a někde v sobě toužíme mít po boku partnera, který by sdílel s námi tuto cestu. Někdy se nám daří navazovat vztah a udržet si jej lépe, někdy hůře. Konstelace nám mohou ukázat, co vše může ovlivňovat naše současné či budoucí partnerství.
Prvním možným silným vlivem je vliv rodiny původu. Pokud jsem nějakým způsobem zapleten do osudů mých předků, pak nemám tolik prostoru pro svého partnera. Pokud například jsem vstoupila do role „malé manželky svého otce“ v rodině původu, pak již vlastně partnera mám a tak si budu přitahovat partnery zadané, ženaté, nedostupné apod. To samé samozřejmě platí pro muže v roli malého manžela svých maminek. Dítě do této role vstoupí, pokud vidí, že partnerský vztah jeho rodičů není v pořádku a snaží se tak, aby zůstali spolu. Tak dítě nabývá na veliké důležitosti – pomáhá rodičům, pomáhá rodině zůstat spolu, ale platí za to obrovskou cenu – cenu, že již není dítětem a při tom nikdy nemůže být dostatečným partnerem pro svého rodiče. K tomu, aby si dítě z této rodiny mohlo najít plnohodnotné partnerství, potřebuje svým rodičům říct: „Co je mezi vámi, rodiči, přenechávám vám. Já jsem tady jenom dítě.“ A tak získává prostor pro sebe a pro svůj život.
Z rodiny původu může přicházet daleko více možných vlivů: nevědomé opakování osudů předků, vliv bývalých partnerů rodičů, těžké osudy apod. Zde samozřejmě také patří prostý fakt, že když vstupujeme do vztahu s někým, tak zároveň s ním tu budou přítomny vlivy z jeho rodiny. Není to jen partner samotný, ale i pole jeho rodinného systému.
Další velký vliv na naše nynější partnerství mají naše bývalá partnerství. Vliv mají nedořešené a nedokončené rozchody obzvláště pak první láska, první sexuální parter. I když ve vnějším světě to může vypadat, že je vše v pořádku, můžeme stále ještě vnitřně zaneprázdněni někým z minulosti. A pak opět nejsme naplno přítomni našim partnerům či dětem.
Primární terapeuti tvrdí, že pokud si nezpracujeme svůj vztah a nenaplněné potřeby s rodiči, tak si je neustále promítáme na svět kolem a partner je to nejpříhodnější plátno. Nevědomě často automaticky očekáváme, že partner nám naplní vše, co jsme nedostali od matky, od otce – že je to jeho odpovědnost učinit nás šťastným. Tato tendence je velice lidská, ale vůbec nefunguje. Dokud nepřevezme odpovědnost za naše štěstí sami, dokud si naplno neuvědomíme, že jsme dospělí a můžeme se sami postarat o své vnitřní dítě a o jeho potřeby, budeme zatěžovat svého partnera něčím, co je neadekvátní a velmi nepříjemné. Pokud zůstáváme v přesvědčení, že okolí se má postarat o naše potřeby a naše štěstí, zůstáváme v závislosti a budeme hrát tak časté hry jako jsou např. obviňování, vynucování si, manipulace, pasivní či otevřená agresivita apod. Jiní zase raději ani do vztahu nevstoupí, aby nepřišli o svou svobodu a aby po nich hlavně nikdo nic nechtěl. I toto je ochrana před zranitelností a intimitou, která má kořeny v dětství.
Další téma ve vztahu mezi mužem a ženou je naše vnitřní potřeba být rozpoznána jako žena, být rozpoznán a uznán jako muž. Tuto potřebu nemůžeme chtít po našem partnerovi opačného pohlaví. Nemohu po svém muži chtít, aby mě uznal jako ženu – toto potvrzení si potřebuji nají u žen – v ženské linii mého rodu. Napojit se na tu řadu žen, které žily přede mnou a zde čerpat moudrost, sílu a kvality ženství. To samé platí pro muže. Nemohu chtít po své partnerce, aby ona pro mě byla zdrojem ujištění pro mé mužství. Kvality mužství si muž potřebuje najít opět u mužů – v linii mužů – otec, děda, praděda apod. – kde může čerpat sílu, moudrost a další kvality mužství. Pokud žena i muž tuto oporu naleznou potkávají se jako rovnocenní partneři a mohou spolu sdílet mnohé v radosti a ne z povinnosti. Dávat a být obdarováván – ne z vypočítavosti, či potřeby, ale z nadbytku a přirozeně.
V neposlední řadě je ve vztahu důležitá rovnováha mezi dávání a braní. Pokud jeden partner jen dává, tak získává kontrolu nad situací a pravděpodobně se bojí dostat do zranitelné role „pasivního“ přijímání. Pokud by jeden partner jen přijímal, pak by to také nemělo dlouhého trvání, protože by ten druhý velmi brzy vyhořel. Pro dlouhodobý vztah je velmi důležitý tento tanec rovnováhy - toto umění jak dávat, tak i přijímat.
Partnerství – vztah – na první pohled to vypadá tak jednoduše – dva lidé a při tom tam může být tolik vlivů a vrstev. Cítím, že vztah je jako řeka, která se neustále proměňuje a teče – někdy je tišší, jindy divoká – mnohé její tváře jsou krásné, i když některé mohou být výzvou. A tak nám všem moc přeji, abychom pluli a nechali se nést touto řekou a nacházeli důvěru, že i když nevím, co je za další zákrutou, tak si mohu uvědomovat pomíjivost a jedinečnost této neopakovatelné chvíle právě teď.