Tento kurz učí a prohlubuje znalost konstelací traumatu a bude věnován otázce: "Jak se přenáší traumata v rámci rodiny?".

Konstelace traumatu

K traumatizaci dojde, pokud člověk zažije hrozbu, ztrátu nebo strach, který je na něj příliš velký. Traumatizace vytvoří vnitřní rozpad, vnitřní rozštěpení. K tomu, abychom moli dál fungovat ve světě, odstraníme pocity, které byly pro nás příliš, do vzdáleného kouta. Traumatizovaná část tj. část, která nese tyto pocity je odštěpena a často zůstává zoufalá, izolovaná a zkolabovaná. Ukrývá se bez podpory či léčení. Reakcí na hrozbu toho, že člověk by byl úplně nefunkční, paralyzován, je vytvoření přežívající části. Tato část funguje, podává výkon, obvykle neumí odpočívat a přebírá kontrolu nad životem, aby se člověku už nemohlo stát nic ohrožujícího. Čas od času se dostane ven kolaps traumatizované části a přežívající část je zbavena kontroly. Tím člověk opravdu naplno zkolabuje, prožívá hlubokou krizi. Pak se opět pomalu dostává na nohy s přežívající částí přebírající opět kontrolu nad životem. Tento cyklus se může znovu a znovu opakovat s většími či menšími intervaly, v závislosti na tom, co spouští traumatickou reakci. S tímto je pak spojená velká únava či dokonce vyčerpání. Někde v člověku ale zůstává i zdravá část. Část, která zůstává nepoškozená. Často bývá ponechána osamotě a nemůže tak přispívat do života či do léčení, protože ji nevěří ani přežívající ani traumatizovaná část. Nevěří totiž, že ještě existuje něco zdravého.

Konstelace traumatu léči vnitřní rozkol a rozpad po traumatizaci. Izolované části se opět napojují a společně opět vytvářejí celek. Celek, kde ani jedna část už není ponechána o samotě.

Bylo prokázáno, že mnoho lidí, kteří sami byli traumatizováni, předávají svou traumatizaci na své děti. Což vyvolává otázku: “Jak se přenáší trauma z rodičů na děti?”

Týká se to traumat z války, ze ztráty, z násilí. Když se podíváme na situaci dítěte vyrůstajícího s traumatizovanými rodiči, to co můžeme vidět jako první je, že rodiče jsou přítomní fyzicky, ale kvůli své traumatizaci emocionálně přítomní nejsou. Jsou disociováni, což znamená, že nejsou přítomni svým pocitům, svému tělu, svému prostředí. Děti ale mají velkou potřebu bezpečného pouta (bonding), aby se mohly uvolnit a důvěřovat samy sobě a světu. S disociovanými rodiči toto není možné tak, jak by to dítě potřebovalo. Dítě začne samo disociovat. Ví totiž ve svém nevědomí o bolestech a strachu svých rodičů. Začíná samo cítit strach, protože mu chybí pouto, které by mu dávalo uzemění v životě.

K tomu, abychom pracovali s tímto fenoménem přenosu traumatu na děti, se budeme dívat na aspekty vytváření zdravého pouta (bonding). Toto zdravé pouto pak budeme integrovat do života, aby se mohl začít léčit účinek traumatů rodičů.

Trauma

Trauma vzniká, pokud se potkáme se situací, která je příliš zatěžující, náš systém ji neumí integrovat do obrazu sebe sama či obrazu světa. To se častěji stává v dětství, kdy je dítě úplně závislé na rodičích a kdy ještě nemá vytvořené pevné pojetí já i světa. Protože daný prožitek je spojen s pocity, které jsou příliš bolestivé či ohrožující, my je neitegrujeme, ale odštěpíme či zapouzdříme. Jako když je někdo zraněn kulkou v místě, kde by operace ohrozila daného člověka na životě, kulka je ponechána v těle. Tělo tuto kulku obalí do pouzdra. Kulka nezmizela, tělo se s ní vyrovnalo po svém. Avšak kdykoli přijde nějaký výkyv třeba v počasí, tak to staré zranění se opět ozve a zabolí. Stejné je to i s pocity spojenými s traumaty. Pokud se dostaneme do situace, která nám staré trauma připomene, staré pocity jsou aktivovány a jsme jimi zahlceni. V té chvíli je těžké rozlišit, co je způsobeno zvenčí a co jsou naše staré pocity. Opět se naplno ocitáme v našem starém hrůzostrašném filmu našeho zranění a přestáváme vidět skutečný svět kolem nás.

Traumatizovaní rodiče jsou plní svých pocitů a v lepším případě tam pro dítě nejsou přítomni, což samozřejmě je pro dítě traumatizující. Avšak často také reagují na určité věci, které dítě dělá, jako na to staré ohrožení a ne na malé zranitelné dítě.

Toto zranění lze léčit pomocí vytváření prostoru, který obsahuje sílu, jas a soucit.

Dále pomáhá napojit se na tělo – dovolit si základní svobody popsané Virginiou Satir.
Svobodu vidět, co člověk opravdu vidí a ne to co by měl vidět.
Svobodu slyšet, co člověk opravdu slyší a ne to co by měl slyšet.
Svobodu cítit, co člověk opravdu cítí a ne co by měl cítit.

Trauma jde ruku v ruce s disociací. Je to obranný mechanismus, aby člověk necítil bolest či těžké pocity a nebyl přítomen v příliš obtížně situaci. Problémem disociace může být, když v ní člověk nevědomě setrvává anebo je tento stav navozen vnějším okolím připomínajícím traumatizující událost. Začít vnímat, vidět, slyšet a cítit, co člověk cítí, je velmi přímý způsob, jak vystoupit z disociace a vrátit se zpět ke svým smyslům - začít asociovat, tzn. být v dané chvíli přítomen. Když je člověk v disociaci, tak nevnímá svoje skutečné okolí, které je většinou bezpečné, vnímá své traumatické projekce a upadá do vnitřních stavů spojených s traumatem. Vidět, co člověk skutečně vidí. Slyšet, co skutečně slyší. To pomáhá k prolomení tohoto začarovaného kruhu.

V neposlední řadě meditace je přímým léčivým prostorem. V meditace mizí identifikace s jednotkou těla-mysli, člověk se stává svobodným a trauma ztrácí svůj vliv. Jinými slovy minulost i budoucnost přestávají existovat, je jen přítomný okamžik, kde trauma neexistuje.