(Úryvek z článku napsaného Bhagatem, otištěný v německé verzi Oshotimes, březen 2003.)

Příroda již od dětství pro mne byla velmi důležitá. Ještě dřív než jsem poznal svého Mistra, díky přírodě jsem již znal ten pocit jednoty, propojení, kde „Já“ je menší a na místo pocitu „Já“ nastupuje prožitek propojení s celkem.
Indiáni jdou do přírody a po celé dny tam hledají své vize. V přírodě je pro člověka jednodušší se otevřít prázdnotě. Tomu prostoru, kde tento jiný svět k nám může promlouvat. Stejně jako v meditaci. V přírodě nacházím pocit sounáležitosti, propojení. Obojí bylo a je pro mne velmi důležité.

Tento jiný svět tu pořád je, jen jsme většinou příliš zaměstnáni nebo pohodlní, abychom za to něco byli ochotní dát. Nikdy jsem toho ale nelitoval, když jsem opustil pohodlí a vydal se ve tmě a v zimě nebo i v bouřlivém počasí toulat se přírodou.

Nikdy nezapomenu na to, jak jsem jednou chtěl vyrazit ven v zuřivé zimní bouři. Nejdříve mi závan zabouchl dveře a ledový vítr mi vyrazil dech. S šátkem přes obličej jsem se i tak odvážil ven a zde jsem pak potkal jeden ze svých nejhlubších prožitků. Vítr mnou procházel, skrze mne, tak jsem to cítil a odvanul vše, co bylo mé „Já“ pryč. Když jsem se vrátil opět domů, už jsem tam nebyl. Mé „Já“ se později vrátilo. Samozřejmě, že se vrátilo, ale i tak, byl to jeden z mých prvních prožitků stavů bez „Já.“ Ještě dlouho před tím než jsem potkal Osha...

V přírodě meditace přichází sama, bez mého přičinění, bez mého chtění. Velikášství „Já,“ osobnosti, je prostě odváto větrem, stačí udělat jen malý krok od domovních dveří.

Později když jsem žil v rušném Tao Osho Centru v Mnichově, jsem každý týden jezdil za každého počasí a někdy i v noci do hor – Karwendlu. Mí přátelé a známí se mne ptali, proč to dělám, že je to příliš nebezpečné. Nic jsem úmyslně neriskoval, naopak jsem byl daleko obezřetnější a pozornější než obvykle. Dobře jsem si uvědomoval, jak jeden špatný krok, když jdu sám v zimě v horách, může pro mne znamenat konec. To, co jsem si z těchto výletů přinášel domů, byl hluboký pocit pokory a hlubokého míru.

Zde v Karwendelu jsem také potkal svůj nejhlubší prožitek v přírodě, rád bych vám ho teď vyprávěl:

Opět to byl jeden z těch dnů v zimě, kdy jsem sám jel do Karwendlu. Sněžilo, foukal silný vítr. Vše možné jen rozhodně ne počasí na to vyrazit do hor. Den před tím sníh tál a pak ještě mrzlo, takže teď sníh byl opravdu tvrdý a mohl jsem na něm dobře jít. Neměl jsem žádný cíl, prostě jen jít nahoru, kam až to půjde. Vítr byl ledový, sněhové vločky létaly vodorovně vzduchem. Čím výše jsem se dostal, tím tvrdší byl sníh a chůze byla lehčí, téměř jako v létě, tak zmrzlý byl sníh a mně se šlo dobře vpřed. Teple oblečen, oči přivřené kvůli ledovému větru. Tuto horu jsem znal dobře, důvěřoval jsem jí. Brzy už budu na vrcholku.

Když jsem se už dostal asi dva či tři metry pod hřeben, slyším najednou nad sebou šumění. Ohromeně jsem vzhlédl a čas se pro mě zastavil. Necelých deset metrů nade mnou se vznášeli na místě dva orli. Udržovali svou pozici v tom ledovém větru jen s pomocí minimálních pohybů křídel. Dívali se mi z očí do očí. Myslím, že byli stejně překvapeni jako já, že v takovém počasí někoho potkávají. Byla to chvíle jakoby mimo čas, která mi připadala jako věčnost, tito obrovští orli téměř na dosah. Nebyla to chvíle ani strachu, ani nebezpečí ani pro mne ani pro ně, bylo to prosté setkání. Dívali jsme se na sebe, aniž bychom se hýbali. Vše, co jsem cítil, byla ohromná přítomnost. Pak bez viditelných pohybů pluli dál podél hřebenu nade mnou a zmizeli ve sněhové bouři. Krčil jsem se v zimě sněhové bouře, neschopen pohybu. V té chvíli mi to bylo jedno, cítil jsem se velmi obohacen. Věděl jsem, že něco takového člověka nepotká v životě příliš často. Někteří lidé se s něčím takovým možná nesetkají nikdy. Užíval jsem si tento pocit, dokud to jen šlo, než mne ten ledový vítr donutil se opět hýbat. Vydal jsem se zpátky do údolí. Trvalo to dlouho než jsem se opět zahřál, ale ať! Už je to téměř dvacet pět let od té chvíle, ale oči orlů stále vidím živě před sebou a stále ještě cítím sílu a mráz té bouře a také tu majestátní přítomnost daného okamžiku.