(Bhagat)

Důstojnost je důležitá pro nás pro všechny. Pokud nám důstojnost schází, ať by to bylo v práci nebo ve vztazích či někde jinde, bolí nás to.

Pokud se ale budeme zabývat tím, co přináší pocit důstojnosti, nenajdeme jednu jednoduchou odpověď.
Příkladem typické situace, která zahrnuje ostatní lidi, je říkat svou pravdu a být ochoten pak čelit důsledkům. Možná se cítíme nejistě, ale určitě máme svou důstojnost.

Dalším typickým momentem, který se týká nás samotných je, když přijmeme své pocity, které máme, aniž bychom vytvářeli tlak na nás, že bychom se měli cítit nějak jinak. Prostě řekneme ano své subjektivní individuální skutečnosti, aniž bychom se srovnávali s ostatními, aniž bychom podléhali očekáváním našeho vnitřního kritika.
Další chvíle, kdy se někdy objevuje důstojnost, jsou spojeny s přírodou. Ty chvíle, kdy se nám podaří vystoupit z obvyklého shonu naší mysli a jsme schopni se naladit na přírodu. Možná se stromem, s horami, řekami či s oceánem. Stáváme se součástí něčeho většího než je jen naše malá část ega. Stáváme se součástí přírody, cítíme se propojeni.
Všem těmto příkladům je společný jeden aspekt: nebojujeme a cítíme pocity, které opravdu máme.

Jednou z nejsilnějších chvil, kdy jsem potkal důstojnost v nedávné době, byla smrt mého otce. Můj otec měl malou nehodu. Na podzim spadl z žebříku a zlomil si nohu. Nic velkého. Ale v nemocnici se stala nějaká chyba a už to takovou maličkostí nezůstalo. Některé z nervů v noze byli přerušeny a už nemohl chodit jako před tím. Potřeboval další operaci kolena. Někde během těchto operací můj otec chytil nákazu multirezistentním kmenem baktérie. Během období téměř deseti let, vždy tak tři krát do roka, velmi vážně onemocněl. Vždy to byly jiné problémy s opakující se léčbou na intenzivní jednotce. On byl silný a nechtěl umřít. Vždy se mu podařilo nakonec nad nemocí zvítězit. Ale unavovalo ho to a také bylo obtížné přijmout, že další infekce může přijít kdykoli a také vědět, že se to určitě opět stane. Tato situace mu ubírala na důstojnosti – potřebovat tolik péče, být tak závislý, být slabý, mít tolik bolesti. Tato agónie se táhla hodně let.

A pak opět dostal další infekci, opět ležel na intenzivní jednotce v nemocnici a já jsem ho jel navštívit. Najednou jsem viděl obrovskou změnu. Měl jasno. Řekl: „Jediné co chci jsou tyto tři věci: jet domů, přestat jíst a umřít.“ Bylo mu 85 let.

Další den podepsal revers v nemocnici a jel domů. Přestal jíst. A během třetího dne doma odešel z tohoto světa v míru a v objetí mé matky. Tři malé kroky a ty zahnaly veškeré utrpení, strachy a naděje, bolesti všech těch let. Odešel ve stavu důstojnosti. Opět nabyl svou důstojnost. Bylo to tak osvobozující pro nás pro všechny, vidět ho v jeho důstojnosti.

I dnes, po pěti letech, když mi něco připomene důstojnost, okamžitě si vybavím tyto chvíle. To, co je na této zkušenosti tak krásné je, že to bylo tak obyčejné, nic mimořádného a že se to objevilo během toho tak lidského bojování s nemocí, utrpením. Tím, že přijal danou situaci a řekl ano proudu lásky, což pro něj v tu dobu znamenalo přijmout umírání. Ale bylo to důstojná smrt.