Autor: Bhagat

V meditaci vstupujeme do prostoru, který přesahuje pocity. Když do tohoto prostoru vstoupíme, svět emocí se uklidňuje více a více a dostáváme se do kontaktu s vrstvou v nás, jejíž hladinu nikdy nečeří vlnky emocí. Tento prostor je nádherný. Pokud jej zažijeme, chceme jej zažívat častěji. V tomto místě se může lehce stát, že člověk sejde z cesty.

Tento vnitřní prostor, který můžeme nalézt v našem vlastním středu, není spojen s pocity. Není ani proti pocitům a ani se jich nedrží. Tento stav přichází, po té co jsme se se svými pocity potkali a přešli jsme dál, za ně, hlouběji dovnitř. V každodenním světě se pohybujeme obklopeni vlastními ochranami a obranami. Ochraňují nás před přetížením smyslů, necitlivostí anebo dokonce agresivními energiemi z našeho okolí. Přirozeně tyto energie cítit nechceme. Také sami sebe chráníme před vnímáním agrese, bolesti anebo strachu vycházejících z našeho vlastního nitra. To vše totiž komplikuje naši práci, vztahy s partnerem, přáteli anebo kolegy. A pak se divíme, proč je pro nás těžké najít vnitřní klid, který jsme již poznali. Je to způsobeno tím, že odmítáme vlastní pocity.

Není to pro to, že by naše pocity byly tak důležité anebo byly absolutní pravdou, vůbec ne. Pocity jsou jen pocity, jsou naprosto subjektivní. Mohou se velmi mýlit, ale my je máme. Pokud odmítáme něco, co máme, pak si vytváříme vnitřní konflikt a napětí. A tak klid, po kterém toužíme, je nám velmi vzdálen.

Je uměním úplně pochopit tuto situaci. Potřebujeme přijmout to, jak se v určitou chvíli cítíme a zároveň vědět, že jsou to naše subjektivní pocity. Pokud jsem naštvaný, jsem naštvaný, je to můj pocit, má realita v danou chvíli. Pokud tento hněv cítím a řeknu ano tomu faktu, že se takto právě teď cítím, pak jdou pocity dál a hněv se rozpustí a pak jsem klidnější. Ale ne díky tomu, že bych odmítal hněv anebo tomu, že bych prohlásil, že můj hněv je pravdou. Uklidnil jsem se, protože jsem přijal svůj pocit hněvu. Přijal jsem, že právě teď je toto mou subjektivní pravdou. Takto to něco vypovídá o mě a ne o světě. Svět pocitů je subjektivní a prchavý, ale my máme pocity neustále. Kdykoli přijmeme pocity, které máme, otevírá se brána do našeho středu.

Většinou takto ale nežijeme. Vybíráme si, některých pocitů se držíme a jiné odmítáme. Zde do toho vstupuje naše ego, naše osobnost. Určité pocity chceme např. radost, štěstí, potěšení, relaxaci a živost. A jiné pocity nechceme např. smutek, strach, hněv, zranitelnost a bezmoc. Žijeme tak v neustálém proudu vybírání si, připoutanosti a odmítání. Takto pak obětujeme skutečnost dané chvíle tomu, jak si myslíme, že bychom se měli anebo neměli cítit, tomu, jakými chceme a nechceme být. Tímto způsobem udržujeme vnitřní rozkol a odpojujeme se od našeho jádra. Vytváříme světy sekundárních pocitů, boje, úsilí, abychom se vyhnuli našim hlubším pocitům - primárním pocitům. Primární pocity způsobují, že se cítíme zranitelně a v mnoha situacích také bezmocně. Pokud se ale potkáme s těmito hlubšími pocity, pak přichází vnitřní klid a vnitřní síla.

Pro naše jádro bytí, naše pocity nejsou tak důležité. Naše pocity jsou důležité na cestě k našemu středu. Virginia Satir přirovnávala pocity k teploměru. Říkají nám teplotu, vypovídají něco o realitě v danou chvíli a jak reagovat.

Toto je obzvlášť důležité v našich vztazích a v našem kontaktu s naším tělem a s minulostí. Naše stará zranění se v našem životě objevují, obzvláště to platí pro vztahy. Pokud odmítneme pocity spojené s těmito starými zraněními, budeme se snažit donutit lidi, aby se chovali tak, aby se nic nedotklo našich starých zranění. A tak skončíme v jednom velikém nekonečném boji. Naše ego chce vypadat dobře a mít věci pod kontrolou - to je důvod, proč je obtížné přijmout smutek, hněv či bezmoc - pocity, které jsou často považovány za „negativní.“

Tajemství toho, jak být v kontaktu s naším jádrem a cítit vnitřní klid, spočívá ve vnímání svých pocitů, které máme, bez toho aniž bychom se s nimi identifikovali. Když jsou pocity přijaty, jdou dál. Buddha sedí plný míru, ne protože by kontroloval své pocity. Sedí tak klidně, protože se se všemi svými pocity usmířil. Nebojuje s žádnými pocity, nedrží se žádných pocitů a jeho pocity ho neruší. Pocity přicházejí a odcházejí jako oblaka na modrém nebi. A nebe zůstává nedotknuté.