(Sananda)

Život je bohatý, chvíli nás cesta zavede do údolí, chvíli šplháme na vrchol – chvíli zažíváme ticho a pak zase bohatost zvuků – chvíli jsme plně aktivní, jindy odpočíváme. Den přechází v noc a noc přechází den. Všimli jste si někdy kolik zdánlivých protikladů potkáváme každý den: smutek – radost, volnost – blízkost, krásu – ošklivost, tmu – světlo, bílá – černá... To vše život přináší a je to přirozené. Bohužel tendencí naší mysli je dávat přednost jedné polaritě a druhou zavrhovat. Touží udržet si to, co považuje za žádoucí a vyhýbat se tomu, co považuje za nežádoucí. Drží se potěšení, zavrhuje bolest, vyzdvihuje krásu růže a zavrhuje její trny, upřednostňuje činnost a zavrhuje „lenošení“ apod. Každý z nás má své jedinečné polarity, které jsou pro něj důležité a kvůli kterým se pak trápí, pokud je chycen v tomto mechanismu vybírání si.

Toto přesvědčení, že jedna polarita je správná a druhá je špatná je v nás hluboce zakořeněné a velmi často úplně nevědomé. Proto bývá velmi překvapivé, když se na tím začneme zabývat, kolik oblastí našeho života to může ovlivňovat. Kolikrát za den odsoudíme a odmítneme část života v nás a kolem sebe – když jsem naštvaný – nechci být naštvaný, když jsem smutný – nechci být smutný, když jsem unavený – nechci být unavený apod. Odmítáme a trápíme se. A při tom tak jako v pohybu kyvadla, když je kyvadlo na jedné straně, tak sbírá hybnost k pohybu na stranu druhou. Když člověk odpočívá, sbírá síly k práci. Když naplno pracuje, může naplno odpočívat.

Práce s těmito přesvědčeními a přijetí protikladů může být velmi individuální, ale princip je společný. Naučit se uvolnit se s přítomností obou a tím pak dokážeme harmonicky plout životem se všemi jeho aspekty a barvami. Uvolnit se do tance mezi protiklady a užívat si jedinečnost a harmonii každého okamžiku. Plynutí života, které se neustále přirozeně proměňuje v pohybu kyvadla od jedné polarity k druhé a zpět – ve smyčce nekonečna, která nás provází na mnoha úrovních a která dovoluje naplnit toto kolo dokončování a plnosti prožitků.

Naučili jsme se rozdělit na dvě poloviny – moje dobrá polovina – vše o mě, co mi bylo řečeno, že je žádoucí, chválené, přijímané – moje temná polovina – vše čím, bych neměla být, co bych neměla dělat a jak bych se neměla cítit... Předstrkovat před sebe tu dobrou polovinu a svou temnou tvář neustále skrývat či dokonce snažit se jí zbavit, vyžaduje obrovské úsilí, napětí a neustálý boj, který je stejně marný. Sebepřijetí je základem k uvolnění a kráse, což ovšem znamená přijmout vše – naše dobré stránky i ty zlé, to co je přijímáno i to co přijímáno není. V našem „stínu“ se skrývá spoustu energie a temné krásy, vzrušení a síly. Znamená to, ale nechat odejít idealizovaný obraz sebe sama – obraz toho, kým bych chtěl být a otevřít se opravdové realitě, která může být uzemňující, vzrušující, překvapivá a nespoutaná jako živly přírody. Tento proces také člověku přináší pokoru před velikostí života a osvobozuje nás to od potřeby soudit sebe i ostatní.

„Možná sis ještě nevšiml, jak lehké je pro slunce dovolit si odejít za horizont a uvolnit se do stmívání...

jak den nechá svou záři mizet, zatímco přijímá pozvánku k uvolnění se v tiché, tmavé děloze noci...

dovolit noci, ať přijde ve svůj vlastní čas, ať rozvine své vlastní světlo třpytící se v kráse hvězd...

tanec padajících měsíčních paprsků...

a když je noc unavená, den...

vnímat, že opět přišel čas nového začátku...

pomalu se probouzet a rozprostírat se přes nebe ve své oslnivé oslavě barev...

noc dovolující si se rozpustit...

zůstávat skrytá ještě chvíli ve stínech dne...

dovolovat kruhu dokončování, aby se dokončil...

zatímco tanec protikladů pokračuje dál...

mává na tebe, aby ses přidal k tanci a učil se dál, jak se uvolnit teď...

objevovat tak rytmus a pohyb života...

kroužit v dokončení opět a opět...“(1)

Je mnoho oblastí v našem životě, kde ve skutečnosti sami zažíváme, že jsou protiklady přítomné spolu v harmonii a v přátelství. Často automaticky předpokládáme, že to co je dole, je proti tomu, co je nahoře a tak zapomínáme na to, že bělostný květ lotosu, potřebuje kořeny zabořené hluboko a pevně v bahně, k tomu, aby mohl putovat vzhůru nad hladinu.

Tento princip nevybírání si, je také základním postojem meditace. Být s tím, co je. Nic nepřitahovat, nic neodmítat. Pozorovat, jak se naše pocity, emoce, myšlenky a vjemy neustále proměňují, přicházejí a odcházejí ve věčném rytmu pomíjivosti. Stejně tak i v přírodě příliv přináší novou energii a pohyb a odliv ukazuje, co jsme nasbírali. Nádech, výdech – tlukot srdce – spánek, aktivita – tam i zpět – makrokosmos, mikrokosmos - oheň, voda - nebe, země – vzdálenost, blízkost – mladý, starý – rychlý, pomalý... To vše a mnohem více je součásti nás i Života samotného – jeho krásy, bohatosti, barevnosti a zvučnosti. Říci ano, tomu všemu, znamená otevřít v sobě prostor pro klid, mír a uvolnění.

Práce s polaritami je součástí práce s hypnózou podle Ericksona a výcviku NLP.

(1) Ragini Elizabeth Michaels: Facticity - a door to mental health and beyond