Stále vidím před očima tento obraz: žena stojící uprostřed osudů svých předků. Ani jeden předek nestál na nohách. Jedna matka klečící u mrvého dítěte, sourozenec sedící u bratra, který spáchal sebevraždu a muž skloněný u mrtvých z války. A při tom tato žena se dívá s očima plnýma lásky a pochopení, se skloněnou hlavou vzádá čest velikosti těchto osudů. Uklání se beze slov a otáčí se směrem do svého života s chutí žít. To je chvíle, kdy já zadržuji dech a cítím tu posvátnost.

Tato žena by mohla říct“ „Vždyť tu nikdy nikdo pro mne nebyl. Nedostala jsem, co jsem potřebovala.“ Mohla by takto obviňovat celý svět, že je to nefér. Jak to, že jiní dostali víc než já? Tyto reakce jsou tak lidské a při tom nikomu nepomáhají. Kde v sobě najít tu sílu vidět ty těžké osudy a při tom chtít sám žít v radosti a lásce? Je to skutečné umění - vidět tu sílu osudu a přítomnost smrti a při tom chtít sám žít. Když člověk tuto odvahu najde - chtít žít navzdory tomu, co se stalo, pak si oddechne celý rodinný systém. Předci se budou radovat, že to utrpení konečně končí.

Potřeba někam patřit a být součástí je tak veliká v každém z nás. V rodinných systémech se to práve projevu tím, že máme tendeci opakovat osudy a pocity našich předků. Často se to děje úplně nevědomě. Nejvíce to člověk rozpoznává v pozdějších letech svého života. Tolik mladých říká, že nechtějí být jako jejich rodiče, že budou žít jinak, lépe. Pak najednou jsou v letech svých rodičů a chovají se úplně stejně. Je to věrnosti k našim předkům, je to projev naší lásky k nim. Ačkoliv tato láska je nevědomá a dětská, zaslepená, říká: „Vy jste si neuměli poradit se svými pocity a osudy, já vám budu pomáhat tím, že v tom budu s vámi, že budu mít ty samé pocity a žít ten samý osud jako vy.“ Takto každé dítě chce pomáhat svým rodičům a jde to dál než jen k rodičům, osudy a pocity, které nebyly rozpoznány zůstávají v rodinných systémech přes celé generace. Pokud se nám podaří rozklíčovat, kam tento osud či pocit patří, můžeme se tomuto předkovi uklonit a říct mu/jí: „Já tvůj osud vidím a budu na něj pamatovat, ale teď už vím, že to patří do tvého života. Prosím, shlížej na mne přátelsky, když budu mít šťastnější život, než jsi měl/a ty.“ Když předek získá svůj osud zpět, vyroste v důstojnosti a síle. Na první pohled to člověku může připadat kruté - nechat tohoto člověka v jeho osudu samotného, ale patří to k jeho důstojnosti a hrdosti postarat se o to, co patří do jeho života. Postarat se o své pocity, o své štěstí sám.

V rodinných konstelacích člověk znovu a znovu zažívá, že není žádná rodina bez silných osudů a že do života člověka přicházejí rány a těžké časy. Když se člověku podaří dívat se na to celé jiným pohledem. a to pohledem obdivu, jak moji předci dokázali i přes výzvy osudu žít dál, milovat a vychovávat děti. Všichni naši předci museli čelit nečekaným výzvám a vstupovali do neznáma. Když přijmeme to, že jako lidé jsme malí vůči síle osudu a při tom tak silní v tom, chtít dál žít a chtít dál milovat. Díky tomuto procesu se naši předci stávají pro nás studnicí zkušeností, moudrosti a síly a to i v případě, že sami už nebyli schopni vstát.

Nejdelší cesta je vnitřní pouť od strachu, popírání, vzteku, obviňování až po přijetí osudů, pocitů a zranitelnosti v nás. Když tuto sílu v sobě najdeme, pocítíme pokoru a vděčnost, stejně jako ta žena, která našla odvahu chtít dál žít, ačkoliv její předci v několika generacích za ní všichni klečeli, schouleni pod ranami osudu. Skutečně to chce odvahu chtít žít radostně a láskyplně a přinese to úlevu i mnoha generacím našich předků.