Bhagat

Z hlediska evoluce, je hlavním úkolem naší osobnosti přežít. Jako první je tu přežití jedince, což znamená dostatek jídla, oblečení a bezpečné přístřeší – a také být součástí skupiny, společnosti – v minulosti kmenu, vesnice – sami totiž nepřežijeme. Za druhé je také přežití druhu, což znamená rozmnožování, sexualita. Pravidla a přesvědčení ohledně přežití jsou nám předávány nejdříve rodiči, pak společností skrze školu, kulturu a média.

Přirozeně jsou pak tato pravidla pro přežití uložena hluboko v nás a jsou zosobněna tím, kterému říkáme vnitřní kritik nebo superego. Dokud vše funguje dobře, náš vnitřní kritik zůstává rád neviděn a operuje skrytě. Obzvláště když se na chvíli podíváme na naši potřebu patřit do určité skupiny lidí : na potřebu být přijímán skupinou – začne být zřejmé, že pro přežití je důležité ostatní pozorovat, dávat si pozor na standardy a pravidla, která jsou nastavená v dané skupině. Existují pravidla, která musíme splňovat a jiná, která říkají, co nesmíme dělat. Zde se objevuje srovnávání. Jsi stejně dobrý jako ostatní? Naplňuješ dané standardy? Anebo můžeš být ještě lepší než ostatní? Najednou důležitá kriteria pro život nevycházejí z tebe, z tvého srdce, z tvé lásky, vědomí či klidu. Musíš to zvládnout v tomto soutěživém či dokonce potenciálně nepřátelském prostředí. Nesmíš upadnout pod úroveň standardů, protože by to ohrožovalo tvé přežití.

Když jsme chyceni v tomto mechanismu, náš život není o lásce, vědomí, tichu či oslavě. Dominuje nám srovnávání a soutěživost. Pravidla a standardy skupiny a našeho vnitřního kritika nás zraňují a zraňujeme ostatní naší soutěživostí a posuzováním.

Když si uvědomíme tento mechanismus a pochopíme jeho důsledky, můžeme se pomalu začít osvobozovat z moci vnitřního kritika a tak vytvářet prostor v našem srdci pro vnitřní vedení, pro ticho, klid, radost a sílu. Spontánnost, inteligence a kreativita potřebují prostor bez nátlaku k tomu, aby se mohli začít rozvíjet. Když mohou být tyto kvality přítomny v našem životě, jsme schopni se o sebe velmi dobře postarat.

Srovnávání přináší nadřazenost a pocit méněcennosti. Když nesrovnáváš, veškerá podřazenost, veškerá nadřazenost mizí. Pak jsi, prostě jsi tu. Malý keř anebo vysoký strom – to je jedno; jsi sám sebou. Jsi potřebný. Stéblo trávy je potřeba stejnou mírou jakou je potřeba ta největší hvězda. Bez toho stébla trávy by byl Bůh méně než je. Zvuk kukačky je stejně potřeba jako jakýkoli Buddha; svět by byl méně, pokud by tato kukačka zmizela. Jen se rozhlédni kolem. Vše je potřeba a vše do sebe pasuje. Je to organická jednota: nikdo není výš a nikdo není níž, nikdo není nadřazený, nikdo není podřadný. Každý je nesrovnatelně jedinečný.

Osho

Toto téma můžete osobně prožít na naší skupině:

Svoboda, důvěra, vedení