by Bhagat

Svoboda je vnitřní kvalitou. Pokud se nám poštěstí ocitnout se ve chvílích, kdy si uvědomíme svou vnitřní svobodu, pak se mnoho neshod a bojů s lidmi kolem nás rozpustí jako mlha na slunci.

Avšak, pak si uvědomíme, že na nás čeká dlouhá cesta – velký projekt - poznávání superega/ vnitřního kritika. Potkáme se zde se strachy, přesvědčeními a instinkty přímo spojenými s přežitím. Tedy vyjádřeno ještě přesněji - s tím, co náš vnitřní kritik považuje za nezbytné pro naše přežití a za ohrožující naše přežití. Pro biologii, pro evoluci je přežití hlavním zájmem. Jak přežití jedince, tak přežití druhu tj. touha po sexu.

Toto jsou důvody, proč mají útoky superega takovou sílu, hybnost, takový náboj. Není to jen kvůli našemu vnitřnímu obrazu rodičů, který je základem vnitřního kritika. Je to také kvůli tomu, že je superego naprosto odhodlané přežít. Silnější, chytřejší, mocnější a více přitažliví jedinci mají prostě lepší šance, tedy podle logiky superega. Pokud tedy nedokážeš takový být sám, tak alespoň chce superego patřit k nějakému takovému člověku, alespoň s ním být přítel na facebooku – a okamžitě se člověk cítí trošku lépe. ¨

Takže jak se naučit zacházet s vlivem superega? Když přijde přímo, tak člověka srazí k zemi. Když přijde nepřímo, vstoupí do našeho nitra a sebere člověku vzduch, nelze dýchat a k tomu si člověk ani neuvědomuje, co se to děje. Až po uplynutí několika hodin či dnů si pak člověk všimne, že se „necítí dobře.“

Je to dlouhá cesta, ale tak, jak se říká ve starém čínském přísloví: „I cesta dlouhá tisíc mil začíná jedním krokem a jednoho dne také končí jedním krokem.“ Co tedy mohou tyto kroky být?

Je důležité si uvědomit, že při útocích superega máme tendenci upadat do regrese: do bezmocného dítěte. Cítíme se pak malí, bezmocní a obnažení. A při tom, to není skutečné.

Dále je důležité uvidět, že při jiných příležitostech se začínáme identifikovat s útočníkem – se superegem – který říká něco jako: „Jsi tak nemožný a neschopný, neochotný. Musím tě potrestat ještě více, aby ses příště více snažil!”

Prvním impulzem obvykle bývá pokusit se bojovat i s útočníkem i s našimi reakcemi, což obojí vede k tomu, že se angažujeme. Přirozeně totiž dáváme energii tomu, se kterým bojujeme. To co funguje daleko lépe je meditace.

V meditaci pozorujeme, vytváříme odstup, vystupujeme z angažovanosti. Stáváme se pozorovatelem. Staneme se tak tím, který dokáže pozorovat jak naše dítě, tak také našeho vnitřního kritika i naše reakce. Zůstávej pozorovatelem. Pak nakonec oba, dítě i vnitřní kritik, zmizí. Moc tohoto bolestivého začarovaného kruhu se rozpustí jako mlha v paprscích ranního slunce.

Toto téma můžete osobně prožít na naší skupině:

Svoboda, důvěra, vedení