Během skupiny Esence lásky jsem zažila nádherné láskyplné přijetí. Najednou se ve mne ozývala dávno zapomenutá vzpomínka. Vzpomínka na malé miminko, které leželo nahé a všichni kolem se na něj dívali očima plnýma lásky. Takové přijetí, pocit tepla. Oči, které říkaly: “Jsi krásná.” To uvolnění, radost, výdech.

Láska je často používané slovo a při tom skutečný prožitek lásky není tak častý. Dokonce jsou lidé, kteří už věří, že neexistuje. Lásku máme spojenou s lidmi, s pocity, s místy - avšak je daleko více než to. Je součástí Esence - našeho přirozeného bytí, se kterým často ztrácíme kontakt. Cesta k otevření se tomu, co je pro nás tak přirozené, vede údolím bolesti ze ztráty kontaktu s ní. K této cestě potřebujeme odvahu, podporu a porozumění.

Jak krásně tuto cestu popsal již básník Jaroslav Vrchlický:

„Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu, ale v srdci věčný máj,
šel vichřicí, však slyšel zpívat kosy,
šel pouští a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.”

Lásku nemůžeme vytvořit my. Pokud se o to budeme snažit bude z toho jen umělá náhražka, která může mít spoustu podob: závislost na partnerovi, snaha zavděčit se, rozkazování apod. To co pro lásku a Esenci obecně můžeme udělat je, otevřít se jí. Otevřít své dveře a stát u nich, být tam přítomen a čekat na to, jaký aspekt Esence přijde. Bude-li to láska, radost, síla nebo vůle? Vše jsou to kvality nám přirozené, avšak často zapomenuté.

Ohlédni se zpět svým Životem a najdi si ta místa, čas, kde jsi prožíval lásku. Někdy máme pocit, že jsme ji nikdy nezažili, ale to je jen trik naší mysli, která hledá něco velikého a při tom láska může být přítomna v úplně obyčejných chvílích života: úsměv kolemjdoucího, ranní zpěv kosa, sdílená chvilka u šálku kávy, pocit splynutí s tóny hudby, podání ruky malého dítěte …
Pojďme posilovat přítomnost lásky tím, že jí budeme přímo věnovat pozornost.